Kdo pomáhá Putinovi?
Vyjádřil jsem se na tomto blogu proti novele pandemického zákona. Novela byla schválena, ústavní stížnost podána a téma pandemických opatření nyní patrně již nikoho nezajímá. Nadešel patrně čas řešit důležitější problémy – válku na Ukrajině. Ostatně odpůrci pandemických opatření stejně jen podporují Putina. Skutečně?
Otázka nezní, zda odsoudit Putinovu nevyprovokovanou zločinnou válku. Sice jsme si zvykli na to, že mezinárodní politika bývá z hlediska morálky i mezinárodního práva často velmi pochybná (viz např. Irák, Afganistán, Jemen), ovšem invaze na Ukrajinu představuje zcela novou úroveň zvěrstva a hazardu. Je tedy naprosto jasné, že napadení Ukrajiny je potřebné odsoudit. Současně platí, že pohled morálky a mezinárodního práva nemusí být zdaleka jediným a rozhodujícím kritériem při definování vhodné politiky vůči Rusku. Je potřebné vycházet zejména též z požadavků realismu v mezinárodních vztazích – viz např. článek: https://foreignpolicy.com/2022/03/08/an-international-relations-theory-guide-to-ukraines-war/.)
Aktuální otázkou je, co s tím? NATO sice v jednáních dokázalo velmi bojovně hájit svou pozici, ale když diplomacie selhala, ukazuje se, že NATO není připraveno se na Ukrajině vojensky angažovat. Nejeví se jako příliš rozumné vehnat Ukrajinu do války a pak ji nechat vojensky na holičkách. I pokud Ukrajina dokáže dlouhou dobu hrdinně vzdorovat, k čemu je to dobré, když žádné třetí země nejeví ochotu vojensky podpořit Ukrajinu proti Rusku? Čím delší válka, tím více ukrajinských měst bude zničených a obyvatel zavražděných. Nebo snad předpokládáme, že ukrajinští bojovníci ruskou armádu vyženou z Ukrajiny a budou ji pronásledovat až do Moskvy? Zdá se mi proto, že tento konflikt nemá pro Ukrajinu vojenské řešení a jedinou možností bude dříve či později jednat o míru (z mého pohledu včera již bylo pozdě).
Nynější válka (včetně skutečnosti, že NATO není připraveno se zapojit do vojenských akcí proti Rusku) velmi názorně ilustruje, že mocenská převaha „Západu“ (říkejme raději „svobodný svět“, jelikož nejde pouze o „západní“ země, ale také např. Japonsko, J. Koreu atd.), kterou jsme mohli sledovat v posledních cca 30 letech, není a nemůže být založena na uplatňování vojenské síly. Tato mocenská převaha ve skutečnosti byla do značné míry založena na „měkké“ síle. Tedy na obrovské ekonomické, technologické a hodnotové převaze a atraktivitě svobodných zemí (silné měny, nízká inflace, vyrovnané rozpočty, prosperující, diverzifikovaná a nezadlužená ekonomika (tj. odolná vůči šokům), tržní mechanismy umožňující kreativní destrukci neužitečných společností a odvětví, sofistikované technologie, propojenost s celým světem, odolnost vůči vydírání jednou konkrétní zemí, svoboda projevu a vědeckého bádání, demokratický právní stát, lepší kvalita života apod.). Toto byly hlavní (mírové) zbraně svobodných zemí.
Bohužel v posledních letech můžeme pozorovat významnou erozi těchto principů. Svobodný svět tyto své mírové zbraně hází do křoví. Dobrovolně se jich zbavuje. Dělo se tak postupně již dříve pod záminkou opatření proti různým skutečným nebo smyšleným krizím, např. proti finanční krizi z roku 2008 a proti změně klimatu. Přitom přijímaná opatření často ani nesnižují rizika vyplývající z těchto potenciálních hrozeb, velmi však svobodný svět oslabují (osobně nejsem proti ekologii, žiji velmi skromně, mám uhlíkovou stopu cca 50 % průměrného občana apod.; ale tato opatření nelze prosazovat způsobem, který vede k oslabení svobodného světa; stranou ponechávám různé nesmyslné žabomyší kulturní války).
V posledních dvou letech pak tento proces bezprecedentně akceleroval pod záminkou boje proti Covid-19. Reakci na Covid-19 považuji za obrovské selhání západních zemí. Již koncem roku 2020 jsem napsal: "Lidstvo si s koronavirem neví rady. Drastická opatření vlád nevedou k vymýcení viru, nýbrž pouze k jeho dočasnému utlumení, a to pouze za cenu obrovských negativních dopadů na životy, zdraví a psychiku lidí. Dopady na ekonomiku jsou maskovány bezhlavým tištěním a rozdáváním státních peněz, což však jen odsouvá problémy do budoucna v podobě vysokého zadlužení států a rizika znehodnocení peněz (…) Stejně jako u ostatních opatření proti viru musíme i u očkování obezřetně sledovat, aby přijatá opatření nenadělala více škody než užitku, nezaváděla diskriminaci a nevedla k totalitnímu uspořádání společnosti." Pokud toto bylo již v roce 2020 zřejmé i hloupému, bezvýznamnému člověku, jakým jsem já, proč proboha státy setrvávaly v těchto opatřeních více než celý další rok a i nyní se snaží vyhradit si pravomoci, aby bylo možné pandemická opatření kdykoliv obnovit?
O kolik jinde bychom dnes byli, kdybychom v předchozích letech neroztrhali "společenskou smlouvu", kdyby úrokové sazby nebyly drženy 7 % pod úrovní inflace, byly vyrovnané rozpočty a nebyly vypláceny dotace podnikatelům za to, že nepodnikají, a zaměstnancům za to, že nepracují? (Viz např. Kurzarbeit v době, kdy podniky nemohou sehnat zaměstnance). Když pak selže diplomacie a autokratický soused se promění ve válečného zločince, vidíme, že svobodný svět stejně není připraven jít s ním do válečného konfliktu a musí se spoléhat na své mírové zbraně. Ty jsou však nyní zrezivělé a válečný zločinec se může smát na celé kolo, že císař je nahý. Kdybychom dnes měli nízkou inflaci a Evropa nebyla oslabena pandemickými opatřeními a dalšími pošetilými a destruktivními sebeomezeními, které přijala proti výše uvedeným hrozbám, byla by Evropa schopna reagovat daleko účinněji a možná by si autokratický soused vůbec rozmyslel něco takového zkoušet. Jinými slovy, kdyby ropa a plyn nebyly kvůli inflaci a zelenému údělu předražené již před válkou na Ukrajině, pravděpodobně by si Putin netroufl jít do tohoto dobrodružství.
Pokud se tedy vrátíme k otázce v nadpise: Putinovou pátou kolonou nejsou ti, kdo kritizují pandemická opatření nebo dostatečně hlasitě nekřičí proti Putinovi. Tomu to přece může být srdečně jedno. Daleko více mu napomáhají všichni ti, kteří v dřívějších letech (a zejména pak v posledních dvou letech během tzv. pandemie Covid-19) prosazovali (v rozporu se zdravým rozumem i s osvědčenými principy, jimiž se svobodný svět řídil po dlouhá desetiletí) opatření, kterými podkopali mocenskou převahu svobodného světa.
Je tedy – a to i v zájmu bezpečnosti – nutné se vrátit k osvědčeným principům, na kterých byly založeny svobodné země (viz výše); je tedy nutné např. definitivně ukončit destruktivní pandemická opatření, drasticky zakročit proti inflaci (byť za cenu dočasné recese), přenastavit zelený úděl, osekat nesmyslné zákazy a dotace a důsledně hájit svobodu slova a konfrontací rozdílných názorů upevnit myšlenkovou převahu svobodného světa nad režimy, v nichž není dovoleno odporovat šílenému vládci. Pokud svobodný svět chce i nadále vést tuto planetu, je potřebné si z výše uvedeného vzít ponaučení a i v zájmu naší bezpečnosti s tím něco velmi rychle udělat.