Hrajeme si na... ...bezinfekčnost
Vstoupíme-li někam, kde nám to zrovna nevoní, nelibě tuto skutečnost neseme, po krátké době to ale přestane náš čichový orgán vnímat. Živé organizmy vnímají v okolí vždy spíše změnu stavu než stav jako takový. Je zajímavé, že u člověka to funguje stejně – a to i na úrovni vyšší nervové činnosti. Zvykne si úplně na všechno, na jakoukoli pitomost a/nebo lumpárnu, když se tak děje pomalu a nenápadně. Co může být pádnějším důkazem, než „již zavedený“ způsob, jak prokazovat svoji bezinfekčnost?
1. K čemu je potřeba prokazovat svoji bezinfekčnost, když k zabránění přenosu stačí pravidlo 4R (častá hygiena Rukou, Roušky při více lidech na malém prostoru, Rozestupy, kde je to možné a používání zdravého Rozumu)? – Nikdo neví, ale už jsme si tak nějak zvykli…
2. Ti, kteří neprokážou bezinfekčnost, u nás nesmí na koncerty, do divadel, restaurací…. V Kanadě nesměji jezdit autobusem ani vlakem…. V Lotyšsku nesmějí neočkovaní poslanci vykonávat svůj demokraticky zvolený mandát…. V Itálii se plánuje, že neočkovaní nebudou moci do práce…. Na Maltě se plánuje, že neočkovaní podnikatelé nebudou smět podnikat.…
Je na tom celkově dobře vidět, že zdravotní důvody pro očkování jsme již dávno ztratili nebo zapomněli.
3. Na ministerstvu zdravotnictví zřejmě nikdo nezná význam slova „bezinfekčnost“. Není to přitom tak složité: nešířím choroboplodné zárodky do okolí. To jim ale nebrání, aby si hráli na její prokazování:
A: Testem – s různou kvalitou provedený stěr z míst, kde se virus nejčastěji vyskytuje.
B: Proděláním onemocnění během posledních šesti měsíců. Žádná záruka to není, ale hlavně: kde se vzalo to číslo? Nejdříve bylo servírováno, že imunita po prodělání není tak kvalitní jako po očkování, později se tato lež stala neudržitelnou. Tak alespoň takto se snažíme omezit význam prodělání onemocnění - ve prospěch očkování. Samozřejmě je to jenom další špinavá hra, bez vědeckého opodstatnění.
C: Proděláním očkování – kolik životů nás stála tato lež? Těžko počítat, ale taky jsme si zvykli. Tím, že vzniknou nějaké protilátky v krvi, ještě neznamená, že nemám virus na rukou či v nose. Politikové sice slibovali, že to tak bude, ale to nám lhali, takže to neplatí. Pan ministr to ale asi věděl, a my ostatní, kdybychom s ním nechtěli pořád hrát hru na pastýře a stádo, tak bychom na to přišli záhy taky.
Proč o tom vyprávím, když tuto hru každý zná? Když je to každodenní chleba? Když jsme si už zvykli? - Právě proto. Taková prohnilost a už nám nesmrdí. Zkusme si tu vyvětrat: představme si, že jedeme autem, od posledního tankování jsme ujeli tak 800km, auto sebou dvakrát škubne a nejde nastartovat. Máme tři možnosti:
A: podíváme se na stav nádrže,
B: podíváme se, jestli je dostatek kapaliny v ostřikovači,
C: podíváme se do kufru, jestli jsme nenechali nákup ve vozíku před supermarketem.
Jestli se čtenáři zdá, že B a C jsou totální nesmysly, začíná se mu vracet čich.
Zápletka ale není u konce. Přijde pán z ministerstva dopravy a řekne, že možnost A od zítřka neplatí, protože na řidiče musí být přísnost.
Můžete křičet, jak chcete, že je v nádrži sucho, podíváte se tedy na ostřikovač a do kufru – a když alespoň jedna z těchto věcí bude v pořádku, můžete jet dál. Tedy jenom jako, samozřejmě, však na bezinfekčnost si taky jenom hrajeme.