Putování Lejska šedého (fotoblog)

17. června 2022, na den daňové svobody, zahnízdila na jednom trámu jednoho domu v jedné zemi jedné unie paní Lejsková. Samice. Vybrala si pěkné místo, ve stínu, chráněné proti dešti i větru. Hnízdo stavěla tak, jak se to dělávalo kdysi, svépomocí, bez hypotéky a bez ukrajinských řemeslníků. Beztak pro ni bylo obojí nedostupné. Pečlivě lepila stébla suché trávy a snítky mechu. Dávala si záležet, i když cítila, že nemá času nazbyt.

Sotva dostavěla, snesla vejce. Pyšně na ně usedla a seděla a seděla. Jen občas se proletěla, aby protáhla ztuhlé nohy a sehnala něco k snědku.

Z vajec se po čase vylíhla dvě mláďata.

Paní Lejskové začala pravá otročina. Život předtím byla zábava oproti poznané nutnosti uživit v místních podmínkách mladou rodinu. Nemáte představu, co to obnáší pro samoživitelku.

Jedno mládě se mělo čile k světu a řádně ji prohánělo. Druhý Lejsek by pořád spal. Ale přesto rostli oba jako z vody.

Po dvou týdnech neustálého přikrmování hladovce a spáče vylétl jednoho krásného dne hladovec z hnízda a už se nikdy nevrátil.

Spáč zůstal sám. Vůbec nikam se mu nechtělo. Lejsková vyváděla lejsčí kusy, aby lenocha donutila hnout zadkem, ale malý Lejsek byl šťastný za podporu své matky a svoboda pohybu jej pranic nelákala. Hlavně že bylo co žrát. Občas se v hnízdě dokonce tvářil, jako že tam snad ani není.

Když už nevědéla, co s ním, přestala paní Lejsková prostě krmit. Možná jí došly zdroje, to se někdy stává. Jen se neustále třepotavě vznášela před hnízdem, aby ukázala malému příživníkovi, co se od něj čeká.

Snad za to mohla maminčina letecká převaha nebo se začal stydět, Lejsek konečně pomalu vylezl na okraj hnízda.

Ale bylo to tak vysoko! Dostal strach. Začal bezúčelně pochodovat po trámu sem a tam. Evidentně doufal, že chůzí nahradí let, vykáže aspoň nějakou činnost a něco za to dostane. Ale mamince došla trpělivost, třepotavý let neustával. "Dělej něco řádného", naznačovala mu. Trvalo to celé opravdu dlouho, malý Lejsek, zvyklý dostávat všechno zadarmo, nechtěl chápat.

Pak se ale stalo něco nádherného. Snad za to mohlo kručení břicha, snad si prostě uvědomil, že by měl naplnit tužby své matky, která to s ním vždycky myslí dobře, nebo prostě spadnul z trámu, to se nikdo nedoví. Zničehonic zašuměla křídla a Lejsek nemotorným letem dosáhl nejbližší borovice. Říci, že na ní přistál, je neschopnost autora blogu. Řekněme, že do ní narazil. Ale i tak sklidil hurónskou pochvalu od maminky, která se znenadání objevila na sousední větvi. Konečně bylo jasné, že to celé stálo za to!

Ten den už tak daleko podruhé neletěl. Zůstal na borovici. Jeho monotónní pípání bylo ještě pár dnů slyšet všude kolem, ale pomalu se vzdalovalo. Pak zmizel. Na hnízdo, kde o něj bylo tři týdny tak báječně postaráno, se nikdy nevrátil. Svoboda zvítězila.

Leť, Lejsku, leť. Závidím ti. Brzy se naučíš o sebe postarat sám. Budeš samostatný. Nikdo ti nebude vnucovat žádnou dávku a ty by sis ji stejně nevzal. Na podzim poletíš na jih, sám a bez covid pasu, sotva odrostlé mládě tisíce kilometrů. Doprovázet tě budou ostatní lejskové a letadla plná německých důchodců, prchajících před prázdnými rourami na dně Baltského moře za teplem zbankrotovaného Řecka. V opačném směru budou hluboko pod vámi lodě německých neziskovek přivážet na Lampedusu dvacetileté africké doktory, inženýry, vědce a architekty. Jenom Maltě se vyhni, Lejsku, moc tě prosím, to je země barbarů, tam se migranti střílejí pro zábavu.

Snad se na jaře vrátíš zase k nám. Já na tebe budu čekat a ty mi budeš vyprávět. A když nepřiletíš, nevadí. Budu vědět, že jsi žil svobodný život, třeba krátký, a odpovídal sám za sebe. To mi ke štěstí úplně stačí.