Jakpak se vám vede?
Možná nejsem sám, kdo se poslední dobou zakoktává, má-li zareagovat na dotaz, jak se mu daří. Bývaly časy, kdy jsem tak nějak automaticky odpovídal, že dobře. Nikoli snad proto, že by mne nic netrápilo a nenesl kříže, které bych raději shodil ze hřbetu. Zdálo se mi však, že bych se rouhal – toho světla bylo vždy víc, než stínů. A věděl jsem, že i když mi bylo všelijak, určitě to bylo lepší, než co bych si zasloužil.
Naposledy jsem takto odpověděl včera večer kamarádovi do telefonu. Probrali jsme, co kdo dělá, jaké má plány, co děti, manželky a tak. Jako každý půlrok, kdy si zajdeme na pivo nebo si alespoň zavoláme. Když jsem telefon položil, zůstala ve mne podivná pachuť čehosi – z mé strany – neupřímného. Myšlenka to byla neodbytná, takže když jsem v noci nemohl zabrat, vtělil jsem ji do dopisu. V drobně upravené podobě patří nejen mému dobrému příteli, který na svět s covidem pohlíží jinak, než já, ale všem, kteří na můj blog právě zabloudili:
Ahoj …
nedaří se mi usnout a tak usedám ke klávesnici, abych ještě navázal na ten náš večerní telefonický rozhovor. Během toho převalování jsem přemýšlel nad tím, jak vlastně nedovedu přímočaře odpovědět na otázku, jakpak se nám daří. Vím, řekl jsem, že dobře, ale když nad tím teď přemýšlím, uvědomuji si, jak je tento výrok zavádějící. Předně nemohu mluvit za všechny – každému se jistě daří jinak. A kdyby ses zeptal, jak se daří mně osobně, tak bych potřeboval vědět, zajímá-li tě, zda mi nepřestalo chutnat portské nebo jestli si vždy pohotově vybavím, co jsem včera dělal. V obecné rovině však na tuto otázku dnes poctivě odpovědět neumím. Pokud bych totiž řekl, že mizerně, cítil bych se provinile, že nejsem vděčný za všechny ty milé pozornosti, kterými mne Pán Bůh denně obdarovává. Ale když říkám, že dobře, tak si pro změnu vyčítám, že relativizuji všechno to zlo, které stávající sanitární režim působí mně i mým bližním. Ve skutečnosti mnou totiž cloumá hněv, vyvolávaný neoprávněnou šikanou lidí, kteří se nepodvolili čím dál tím absurdnějším „režimovým opatřením“. Jak se mohu mít dobře, když i lidé dříve mému srdci blízcí nemají problém s tím, že s nimi nemohu jít na koncert či na pivko? Když vidím, jaký rozkol vnáší segregační praxe do mnoha rodin a mezilidských vztahů obecně? Vím, že si člověk na stará kolena trochu idealizuje svět svého dospívání, ale občas se cítím hůř, než v letech osmdesátých, když jsem si to začal rozdávat s tehdejším režimem. Možná i proto, že dnes už není kam utéci, a když, tak rozhodně ne na Západ (i když tam prý patříme)… S bolestí v srdci spoluprožívám společenský tlak na svoje děti, aby se také nechaly otečkovat – nikoli ze zdravotních důvodů, ale aby měly pohodlnější život. Ustojí to? Nebo taky „vlezou do strany“? Abych nebyl pochopen špatně – nemám problém s lidmi, kteří podlehli propagandě, protože se báli viru. Dokonce ani s těmi, kteří to udělali ze slabosti, protože nechtěli nést závažné důsledky, plynoucí nejen z běžné společenské ostrakizace, ale především možné ztráty zaměstnání či ukončení studia. Mám však problém s těmi, kteří jsou vůči šikaně neotečkovaných lhostejní, nebo s ní dokonce souhlasí. Vytáčí mne, když vidím, jak je zneužíván altruismus, zvláště mladých lidí, k falešnému morálnímu vydírání těch „nezodpovědných“. A nelibě nesu dlouholetým studiem filosofie, náboženství a různých společenskovědních oborů podložené přesvědčení, že nastolený covidismus bude nejspíš jen úvodní (i když možná již končící) epizodou epického dramatu, v němž se bude nesvobodně dýchat i naprosté většině očkovaných.
Ale abych předešel dalšímu možnému nedorozumění – nepropadám beznaději či pocitu zmaru. A i když mne mrzí, že mé předpovědi z dob dávno předcovidových se postupně naplňují, tak nepochybuji o tom, že to, čím právě procházíme, má svůj smysl a že to nakonec všechno „dobře dopadne“.
Proto SURSUM CORDA – VZHŮRU SRDCE!