10 fascinujících paradoxů boje proti klimatickým změnám

V minulosti bylo považováno za fakt, že Země je placatá a Slunce obíhá okolo ní. Ještě před stoletím vládlo v USA přesvědčení, že za epidemií slabomyslnosti stojí přistěhovalectví z východní Evropy. A protože genetika se snažila etablovat a genetici se chtěli uživit, dodali vědci vládě potvrzení pro tento eugenický blud. Podobně se v současnosti vlády pokoušejí prostřednictvím mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) přesvědčit občany, že jejich životní styl je příčinou klimatické změny, na jejímž konci čeká apokalypsa (nesnesitelná horka i ničivé záplavy, sžírající sucha i pevnina pod mořskou hladinou, nedostatek potravy, migrační vlny a kdovíco ještě). Argumentuje se nejen vlastním hodnotovým přesvědčením, jak je u politických bitev běžné, ale aby se subjektivním představám dodal potřebný důraz na to, jak má vypadat fungování lidské společnosti, odehrává se zástupná bitva i pomocí argumentů z oblasti vědy. Ta – je-li používána správě (což není tento případ) – by měla poskytovat objektivní odpovědi. Místo toho vzniká přehlídka udivujících paradoxů.

1. paradox: Proroctví klimatické apokalypsy znovu nabývá na síle, ačkoliv se v minulosti opakovaně zdiskreditovalo

Současné dění okolo výstupů IPCC, jejich politického přefukování, stávkování studentů za boj proti klimatickým změnám, akce Grety Thunbergové (postižené Aspergerovým syndromem, v rámci něhož je dítě mimořádně náchylné podlehnout manipulaci), to všechno, jen v mírně odlišné podobě se odehrálo naposledy na konci nultých let, kdy Al Gore vypustil do veřejného prostoru film Nepříjemná pravda. Ten je navzdory svému názvu koncentrátem lží, takže i nejvyšší britský soud rozhodl, že školáci musí být před jeho promítáním varováni. Al Gore, podobně jako jiní, kteří v minulosti kromě globálního oteplení strašili globálním ochlazením (!), vyčerpáním těch nebo oněch zdrojů a následnou zkázou (z čehož nic nenastalo), se hájí, že to ale mysleli dobře. A prochází jim to.

2. paradox: Zavedl se pojem „popírač klimatické změny“, ačkoliv asi nikdo takový neexistuje

Klima coby dynamický systém se naprosto zřejmě nikdy nenacházelo ve strnulém stavu, vždycky se vyvíjelo. Teploty i koncentrace oxidu uhličitého rostly a klesaly před milióny let a vyvíjejí se i v současnosti. Ačkoliv neexistuje patrně nikdo, kdo by tuto základní skutečnost zpochybňoval nebo dokonce popíral, dávají si média (a to zejména ta levicovější, v čele s britským Guardianem) záležet, aby ti, kdo nesouhlasí s bezodkladnou akcí na tzv. záchranu klimatu, byli do kategorie popíračů zařazeni. Klimatická změna je v rámci tohoto způsobu nahlížení věcí přejmenována na klimatickou krizi.

3. paradox: Boj proti klimatickým změnám se zaměňuje s ochranou životního prostředí, ačkoliv od té odvádí pozornost i peníze

Velké množství populárně naučných článků na téma postupující klimatické změny obsahuje výzvu k třídění plastového odpadu, aby se ptáci nedusili v odhozených igelitkách a ryby nedávily spolykanými PET lahvemi. Klimatická změna je pravidelně zmiňována v souvislosti s jakýmikoliv živelními škodami, ať už se jedná o neúrodu v důsledku sucha nebo vyplavené sklepy v důsledku záplav a povodní. Diskutující zastánci boje proti změnám klimatu se mravokárně tážou: A ty snad nechceš žít v čistém životním prostředí, že lidskou vinu za klimatické změny odmítáš? Dalo by se nad tím pousmát, kdyby praktickým důsledkem nesmyslného spojování donkichotských snah o udržení konstantní globální teploty s ochranou životního prostředí nebylo odvedení pozornosti od skutečných problémů právě životního prostředí: Například že za suchými poli i zaplavenými sklepy stojí neschopnost krajiny vodu udržet, neblahý to důsledek jezeďáckého zemědělství.

4. paradox: Oxid uhličitý je označován jako „smrad z výfuků“ a zařazován po bok oxidu uhelnatého, siřičitého, oxidů dusíku, prachu a jiných jedů, ačkoliv je naopak základem života

Přestože je oxid uhličitý základní životodárný plyn, ze kterého rostliny díky svým zeleným listům a svitu slunce vyrábějí cukry, navíc je to látka bez barvy a zápachu, je v povědomí mnoha lidí ve škatulce „zlo“, „smrad“, „čmoud“. To souvisí patrně s tím, že když už se o CO2 mluví, tak v souvislosti s klimatickou apokalypsou. Přitom je jednoznačné, že oxid uhličitý jakožto potrava rostlin prospívá jejich růstu. Takže díky zvýšené koncentraci CO2 v atmosféře je Země zelenější, než byla, což je vidět i na satelitních snímcích.

5. paradox: Snaha zaštítěná dobrým úmyslem pomoct přírodě vede k poškozování přírody

Posedlost honem na oxid uhličitý vede ke kácení lesů kvůli stavbě větrných elektráren, k zabírání úrodné půdy solárními panely, které na konci své životnosti navíc představují toxický odpad, k zneužívání polí a kácení pralesů pro pěstování surovin na výrobu tzv. biopaliv, které takto zdražují potraviny a kvůli kterým je zamořována půda a podzemní vody zemědělskou chemií. Právě na základě snahy o snižování uhlíkové stopy jsou daňově protežovány naftové motory na úkor benzínových, ačkoliv diesely produkují víc rakovinotvorných zplodin.

6. paradox: Přestože teplejší klima je příznivější pro život, usilujeme o snížení teploty

Ačkoliv v posledních dvou desetiletích k oteplování Země prakticky nedocházelo a ani předtím jsme žádné bezprecedentní oteplování nezažívali, je z historie jednoznačné, která období byla na Zemi příznivější pro život: ta teplejší. Civilizace končily buď proto, že vykácely lesy, které drží vlhkost, a tak vyschly, nebo že přišla zima, při které se krátí vegetační cykly, takže nebylo co jíst ani kde vzít energii na „klepání kosy“ a boj s nemocemi. Podstatná zkušenost z historie ovšem je i ta, že chladná období (doby ledové) začínají po předchozím krátkodobém oteplení. Vzhledem k tomu, že nástup takového chladného období je očekáván, bylo by docela pozitivní, pokud by současná “skleníková” aktivita člověka dokázala zafungovat aspoň jako částečná protiváha.

7. paradox: Člověk je představován jako hlavní původce změny klimatu, ačkoliv neexistuje solidní důkaz pro takové tvrzení

Mezivládní panel pro klimatickou změnu IPCC není nezávislá vědecká organizace, jejímž posláním by bylo zjistit, jak to s klimatem vlastně je. IPCC apriori vychází z toho, že původcem změny klimatu je člověk a jeho činnost, takže má za úkol jen sbírat důkazy pro tezi, která byla jako pravdivá dopředu stanovena. Panel je v současnosti tvořen nejen vědci (kteří jsou navíc vybírání ne v první řadě podle vědeckého výkonu, ale na základě podpory hlavní teze – že viník je člověk), ale i piaristy nebo samotnými politiky. V rámci činnosti panelu dochází k vážným prohřeškům vůči etice vědeckého bádání (nejznámější je skandál Climategate) a konfirmačním zkreslením, přeceňování vlivu člověkem způsobených exhalací skleníkových plynů, podceňování vlivu vývoje sluneční aktivity a změn parametrů oběžné dráhy Země. Modelování je až překvapivě primitivní (místo s teplem jakožto primární veličinou se pracuje s teplotami, místo absolutního modelování Země a Slunce coby systémů se pracuje s relativními změnami veličin). Praktickým důsledkem jsou zásadní odchylky trendů udávaných modely od následně změřené skutečnosti. Modely nedokážou vysvětlit oteplení v první polovině 20. století, nedokážou vysvětlit „pauzu“ v oteplování během posledních dvaceti let a podobně. Přitom základní zásada vědeckého bádání je: Pokud teorie vyžaduje řadu ad hoc vysvětlení pro mimořádnosti, je celá teorie patrně chybná.

8. paradox: Stav Země bez zásahu člověka je údajně lepší než stav Země po zásahu člověka, ačkoliv neexistuje arbitr, který by takovou zásadu mohl stanovit

Jako jakýsi axiomatický morální imperativ v pozadí všech snah o vyloučení vlivu člověka na životní prostředí ční představa, že čím víc bude Země vypadat, jako by na ní člověk nebyl, tím většího “objektivního” štěstí bylo dosaženo, zatímco za všechny zásahy člověka jsou odečítány body dolů. Absurdita takové představy spočívá přímo v tom, že takové kritérium vytvořil a dogma z něj učinil sám člověk. Země během své existence trvající miliardy let rozhodně nebyla nikdy rájem a někdy ani místem k žití. A i v době, kdy už na Zemi život existoval, byla období, kdy například koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře násobně překračovala současné hodnoty, a přesto (přesněji právě proto) na ní život vzkvétal. Byla Země „lepší“ před výbuchem sopky, nebo po něm? Před dopadem meteoritu, nebo posléze? Za dinosaurů, nebo za trilobitů? Žhavá, nebo zamrzlá? Žádné takové kritérium neexistuje, stejně jako neexistuje žádná „správná“ teplota.

9. paradox: I kdyby se přijala všechna opatření na „ochranu“ klimatu, nemělo by to na jeho vývoj skoro žádný vliv

Dokonce i řada těch, kdo považují člověka za původce klimatické změny, nevidí smysl v boji proti ní, protože ten bude naprosto neúčinný. Mezi českými vědci například Jan Pretel, jinak třeba Bjørn Lomborg. Ten uvádí, že Německo vynaloží 150 miliard dolarů, aby za sto let oddálilo globální oteplování o jednu hodinu (!). Kdyby celý svět vynaložil 180 miliard ročně, snížilo by se oteplení jen o 0,15 °C. Profesor ekonomie klimatické změny Richard Tol spočítal, že aby se růst teplot udržel pod 2 °C za sto let, bylo by potřeba vynaložit 40 biliónů dolarů ročně. To by ve srovnání se škodami, které by takový růst teploty mohl způsobit, znamenalo, že na jeden dolar vynaložený k zastavení oteplení připadají dva centy škod, které by jinak vznikly.

10. paradox: Boj proti klimatickým změnám je zaštiťován racionalitou, ačkoliv se jedná spíše o projevy sektářství

Mezi znaky sektářského chování patří nekritická obhajoba dogmat („člověk je původce klimatické změny“) z pozice nedotknutelné autority (IPCC), neexistence ohledů na náklady počínání, apokalyptické vize nebo pronásledování odpadlíků (pomlouvačné kampaně typu „popírači“). Sami členové sekty nemůžou být nikdy „dost dobří“. V případě hysterie ohledně klimatické změny je základním hříchem klimatická stopa (která není nikdy dost nízká), přičemž hříšník má možnost učinit pokání odepřením svobodného počínání, které ji způsobuje (pojídání masa, individuální automobilová doprava, dovolená letecky), případně zakoupením odpustku (zaplacení uhlíkové daně, přispění na „obnovitelné“ zdroje, zakoupení emisní povolenky). Političtí vůdcové a klimatičtí podnikatelé vyvolávají tyranii viny a tlak na zavedení státních regulací, aby zbourali stávající společenské uspořádání (v rámci boje proti kapitalismu) a/nebo se obohatili.