Kdo ví, jak se latinsky řekne chřipka?

V uplynulých dvou letech jsem mnohokrát s nostalgií vzpomínala na věk nevinnosti, kdy jsme ještě mívali chřipku. Probíhalo to asi takto: Člověk se začal cítit nesvůj a jak tělesný dyskomfort pokračoval, v určitém bodě si řekl „Aha, asi na mě leze chřipka“. Pak začal zařizovat nezbytné náležitosti, zašel k doktorovi a zavolal do práce, že má chřipku a asi týden nebude, ledaže se jednalo o OSVČ, který to zkusil přechodit.

Ani zmínka o tom, kdo za to může...

Stejně jako covid-19 je chřipka respirační onemocnění, na které každý rok zemře nemalý počet lidí. Nechci se zde pouštět do složitých debat o míře smrtnosti obou onemocnění, minimálně ale lze podotknout, že v případě poslední varianty omikron se smrtnost odhaduje ještě níže než u chřipky.

Nyní zodpovím otázku, kterou jsem položila v titulu této úvahy. Latinský název chřipky je influenza. Položili jste si někdy otázku, odkud ten zvláštní název pochází? Jazykově vybavené čtenáře možná napadne souvislost s výrazem „vliv“. Ale jaký, nebo čí vliv? S překvapením jsem se dozvěděla, že se jedná o „vliv boží“, jinak řečeno, ve středověku si lidé vznik epidemií chřipky vysvětlovali vlivem božím. Je samozřejmé, že lidé v dřívějších dobách neměli dnešní znalosti o virech jako původcích onemocnění. Možná že ale nebyli tak naivní, aby si mysleli, že Bůh z nebe ukazuje prstem na lidi, kteří pak onemocní. Ne vše je nutno brát doslovně.

Kdysi dávno ve škole, když nám učitelka vykládala, jak lidé stavěli babylonskou věž, která sahala až do nebe, jsem si říkala: Co je tohle za divnou pohádku, stavěli věž do nebe, vždyť na to ani neměli technické prostředky a pak došlo ke zmatení jazyků, no to je ale blbost.

A ejhle, dnes už vím, že babylonské věže z módy nevyšly a lidstvo je dál staví o sto šest. Nadšení turisté se vrací z dovolené a líčí nádheru města vystavěného na poušti, kde roste množství palem, které spotřebovávají tisíce litrů vzácné vody. Z okolního moře vyčnívají uměle vytvořené ostrovy, prostě kdo tam nebyl, ten nežil!

Zpátky k influenze. Možná i v tomto případě musíme význam slova chápat spíše metaforicky, možná jde o to uznat, že jsou okolnosti, které člověk nemůže a také nemusí řídit. Zásah vyšší moci, boží vůle, chcete-li. Když středověký člověk onemocněl chřipkou, tak jak to dokázal, se staral o své uzdravení, ale akceptoval, že se tak prostě stalo.

Dnes tu ale máme kovid a s ním krásný a zodpovědný nový svět. Pokud někdo onemocní, je to přičítáno někomu za vinu – neměl respirátor, nechodil se pravidelně testovat, nenechal se očkovat. Vytváříme hru na vinu a viníka, s veškerou psychologickou zátěží s tím spojenou. Zvláště tristní je to v případě dětí, které se postupně dozvídali, že: „Pokud navštívíš babičku, zabiješ ji. Pokud obejmeš dědečka bez respirátoru, zabiješ ho. Pokud se nenecháš naočkovat, nejspíš je zabiješ oba!“ Domyslel někdo, jaké následky na citlivé dětské duši vytváří zatížení takovou vinou, pouze za to, že dýchají? Nehledě na to, že mnoho zralých prarodičů chápe, že důležitější než prosté přežívání jsou jiné hodnoty jako vztahovost, blízkost a láska.

Dosavadním vrcholem těchto tendencí je ale prohlášení rakouské vlády, že pokud neočkovaný člověk někoho nakazí, bude to považováno za trestný čin s hrozícím odnětím svobody na několik let. Ponechám stranou technickou proveditelnost takového opatření, neboť si nedokážu představit, jak se bude dohledávat, komu dotyčný virus patřil. Poselství je ale jasné: Tady jste dodýchali! Minimálně tedy dodýchali beze strachu.

Toto lidumilství a ochrana nesmírné hodnoty lidského života proklamované rakouskou vládou vyznívá obzvláště pikantně ve světle nedávné aféry, kdy jistá učitelka nechala v mrazivém dni sedět malého školáka pod oknem třídy. Školník ho nepustil do školy bez roušky, a tak mu skrz otevřené okno diktovala písemku. Následkem toho nachladl nejen on, ale i několik spolužáků. Ale to je v pohodě, nařízení jsme pečlivě dodrželi a hlavně že to nebyl kovid, meine liebe Kinder.

Lidská společnost a to, co uznáváme jako normu, se neustále proměňuje. To je v pořádku, beze změny by ani nebyl žádný vývoj. Jenom je dobré se občas kriticky podívat na změny, které proběhly a zamyslet se nad tím, zda skutečně chceme právě takto žít. I ty nejlépe míněné záměry mohou mít vedlejší důsledky, které jsme nedomysleli. Jistě dává smysl například penalizovat to, když někdo vědomě nakazí druhého člověka závažnou nemocí jako je HIV. V případě sexuálně přenosných nemocí můžeme své sexuální chování korigovat. V případě hledání viníka za přenos kapénkové infekce je to ale zatížení vinou za prosté dýchání, nejzákladnější fyziologický proces, bez kterého nevydržíme žít ani několik minut.

Můžeme se přít, zda a o kolik se riziko přenosu nákazy sníží za použití respirátoru. Zda a o kolik méně virové nálože přenáší očkovaní versus neočkovaní lidé. Já ale nostalgicky vzpomínám na časy chřipky a nevinnosti a byla bych moc ráda, kdybychom se rozhodli se do nich vrátit. Znamenalo by to oprostit se od viny, která nám nemusí přináležet. A naprosté většině z nás by se lépe dýchalo – bez respirátoru a beze strachu.