Řekni, co si myslíš o covidu, a já ti neřeknu, co si myslíš o Rusku

Společnost je polarizovaná. Ale tak, že co téma, to jiná dělicí linie. A to řadu lidí překvapuje. ‚Jak je možné, že on(a) se mnou na tématu B nesouhlasí, když na tématu A souhlasil(a)?‘ ‚Co se to s ní(m) stalo, že najednou se mnou na tématu B souhlasí, když u tématu A se projevoval tak hloupě?‘

Václav Bělohradský, filozof, se kterým je mně potěšením většinou nesouhlasit, už před časem komunikoval svoji tezi, že namísto poměrně přehledného moderního pravo-levého dělení společnosti dopracovala společnost postmoderní k jakémusi kaleidoskopu, kde neexistují výrazné skupiny lidí se společnými představami o životě a světě, se společnými silnými hodnotami, kolem nichž by se formoval jejich světonázor, díky kterým by pak i společenský konflikt byl přehledný. Namísto toho je společnost fragmentovaná na malé části, které ad hoc vytvářejí „aliance“ podle tématu: jakýsi kaleidoskop.

Nesouhlasím s tím, že by pravo-levé dělení do postmoderního světa neproniklo. Základní přístup, jestli stát má do života a vývoje společnosti zasahovat více (levice), nebo naopak nechávat věcem volný průběh, kde jen to jde (pravice), se bude nadále zrcadlit ve většině témat. Na druhou stranu vysoká složitost západní civilizace ve 21. století a její odklon od centrálních autorit a jednotících myšlenek jistě vede k tomu, že složitost uchopení těchto témat může zastiňovat přímočarou čitelnost klasických politologických kategorií.

Tato ztížená čitelnost ostatně vyhovovala oponentům klasického přístupu, ať těch, kteří klasice oponovali s dobrým úmyslem v očekávání pozitivního společenského vývoje (nepolitická politika Václava Havla), nebo na něm bezskrupulózně parazitovali, poté, co identifikovali největší hybnou sílu uvnitř každého jednotlivého tématu (centristický populismus cyniků typu Andreje Babiše). V každém případě nečitelnost zůstává a s ní i obtížnost kategorizace společenských skupin.

Ať už vezmeme jakékoliv polarizující téma, které není na první pohled pravo-levé, od stejnopohlavních manželství, přes reakci na klimatickou změnu, maturitu z matematiky, společnou evropskou měnu, pandemii čínského koronaviru nebo vpád Ruska na Ukrajinu, je prakticky jisté, že u každého tématu se vytvoří zřetelně oddělené názorové skupiny, které budou při přepínání mezi tématy budovat vždy novou dělicí linii v rámci celku.

Hledání těch, kdo se spolu shodnou na všem, bude tak velmi obtížné. Při jednom tématu to budou dvě skupiny, při dvou tématech čtyři, při deseti tématech 1024 skupin, jak se na geometrickou posloupnost sluší a patří. Důvody, proč se různí lidé „potkají“ na jednom tématu, můžou být různé a nevzniká z toho nutně předpoklad, aby se potkali i v jiných tématech. Ukázat se to dá na příkladu covidového rozdělení společnosti:

Někteří opatřením oponovali, protože mají nedůvěru ve stát, někteří je podporovali, protože důvěru ve stát naopak mají. Někteří jim oponovali, protože v nich viděli především zlomyslný zásah do občanských práv a svobod, někteří je podporovali, protože byli přesvědčeni, že můžou zachraňovat lidské životy. Někteří je prostě vyhodnotili jako iracionální krok nepodložený důkazy, někteří je viděli jako výkladní skříň příležitostí pro posílení odborného rozhodování proti politické „libovůli“. Bez ohledu na prvotní myšlenkové postupy i hodnoty se tak zastánce vědeckého skepticismu mohl potkat na „jedné lodi“ s ezoterickou biomatkou, protože cíle v danou chvíli měli stejné.

Je pak odsouzeno k neúspěchu myslet si, že kvůli jedné dílčí shodě musí shoda nastávat i u jiných témat, jak ukázal třeba vpád Ruska na Ukrajinu. Některé zjednodušující myšlenkové pochody vedly k domněnkám, že ti, co například „nemají rádi“ vakcíny, budou „určitě“ podporovat Rusko (nebo klidně i naopak – dvě témata = čtyři skupiny lidí), což u mnohých vyvolává právě ono překvapení „proč je teď proti mně, když předtím byl se mnou“. Je za tím naše přirozená snaha si věci zjednodušovat, abychom se „z toho nezbláznili“, a předpokládat, že jsou lidé, co se nemýlí – ti „dobří“, co stojí se mnou –, a pak všichni ti druzí, kdo žijí v omylu a jsou „špatní“, coby jednolitá skupina. Jakkoliv skupin je mnohem víc.

Proto buďme rádi, že se s někým potkáme aspoň někdy, buďme vstřícní i k těm, co s námi zrovna nesouhlasí, a samozřejmě šťastní za tu hrstku, se kterou se potkáváme většinou – je to výjimka, ne pravidlo.