Královna by měla abdikovat

Alespoň si to myslí komentátorka listu Guardian Polly Toynbee. Podle Toynbee, která se příliš nesnaží svou evidentní averzi k monarchii skrývat, by po oficiální oslavě sedmdesáti let na trůnu byla ideální doba na to, aby Alžběta II. pověsila královské řemeslo na hřebík a jako občanka Elizabeth Windsor si užila zasloužených pár let odpočinku. Opuštěné paláce se ve vizi, kterou Toynbee nabízí, přemění v muzea a britský lid se konečně plně chopí kontroly sám nad sebou, tak jak mu to slibovali architekti brexitu. Pro zaryté britské republikány je to představa jistě krásná, ale poněkud nereálná. Jen těžko si lze představit, že královna v červnu uspořádá celostátní rozlučku zakončenou projevem, který po vzoru někdejšího amerického prezidenta panovnice uzavře slovy „Lillibet out“ a tím bude monarchii konec.

Přes svou hyperbolickost je ovšem komentář britské novinářky vcelku aktuální. V červnu oslaví Alžběta II. 70 let na britském trůně a stane se tak oficiálně nejdéle vládnoucím panovníkem v historii Spojeného království. Už nyní jsou v plném proudu přípravy na jednu z nejpompéznějších oslav monarchie od Alžbětiny korunovace. Ti, kdo viděli seriál Koruna, ale ví, že už tehdy visel nad celou událostí stín pochybnosti o smyslu zachování monarchie. Před sedmdesáti lety se ho ještě podařilo Elizabeth zahnat. Mladá královna tehdy přinesla na trůn elán, tolik potřebný pro novou etapu dějin, do které země po válce vstupovala. Navíc v „pochurchilovských letech“ Alžbětina rozvážná nestrannost často vyvažovala ideologickou horkokrevnost jejích premiérů.

Jenže dnes je situace jiná než před sedmdesáti lety. Zatímco tehdy ta sympatická, rozvážná dáma otevírala dveře budoucnosti, letos v červnu bude její oslava do velké míry vzpomínáním na minulost. Dnes se ještě může britský národ radovat z krásy dnů minulých, ale je jasné, že zanedlouho bude muset opět pohlédnout do očí budoucnosti - a to není hezký výhled.

Když si dnes britský daňový poplatník otevře noviny, královskou rodinu nespatří zrovna v tom nejlepším světle. Před několika dny znovu zaplnila stránky předních publikací kauza údajného sexuálního zneužívání, kterého se měl dopustit princ Andrew. Andrew, který se donedávna ještě dušoval, že je v celé věci naprosto nevinně, teď najednou přistoupil na mimosoudní vyrovnání, které ho bude stát minimálně několik miliónů liber. Britská veřejnost se oprávněně ptá, zda ji tedy syn královny po několik let systematicky obelhával a kde vůbec peníze na vyplacení odstupného vezme. Ještě než se stačily rozšířit obavy z toho, že účet za Andrewovo postelové dobrodružství se nakonec zaplatí z peněz daňových poplatníků, oznámila policie, že vyšetřuje nadaci prince Charlese pro podezření, že ta nabízela vybraným občanům Saudské Arábie snadné získání státních vyznamenání a britského občanství výměnou za štědré finanční dotace. Charles samozřejmě vše popírá, ale kde máme vzít jistotu, že jeho vyjádření je upřímné a za pár měsíců nebude vše jinak, jako v případě jeho bratra? Charlesův případ je o to horší, že právě on je tím, kdo Alžbětu na trůnu vystřídá. Jeho oblíbenost u britské veřejnosti je i bez podezření z obchodováním se státními vyznamenáními nevalná. Charles nepodědil charisma své matky, není přirozeně vůdčí typ a spousta Britů mu pořád tak nějak nezapomněla, že na pozici budoucí královny vyměnil všemi milovanou Dianu za pro mnohé nezkousnutelnou Camillu. Charles se ani příliš aktivně veřejnost na svou stranu naklonit nesnaží a coby následník trůnu se stále schovává za máminou sukní.

Na mysl se vkrádá analogie s jeho jmenovcem Charlesem I., který nakonec na svou víru v božské právo vládnout doplatil. Jako každá analogie je i tato lehce přitažená za vlasy, nicméně pokud nás případ popraveného krále něco naučil, je to, že ani anglická trpělivost s monarchií není bezbřehá. V červnu ještě radostně oslavíme Alžbětino výročí, avšak pokud její nástupci urychleně něco neudělají s tím, jak působí na svůj národ, hlasy po konci monarchie budou nabývat na síle a přestanou znít pouze z úst levicově orientovaných novinářů.