Soukromé vlastnictví už zase lidi špatně snáší

Blogosféra

Jana Tatýrková

Koupili jsme pozemek. Jednak jsme měli příležitost, která by se nemusela opakovat, měli jsme na to finance a pozemek se nám hodil hlavně jako zabezpečení zadního přístupu na naši zahradu. Věděli jsme, že pozemek využívá k příjezdu ke svým garážím pár lidí, ač by mohli jezdit po veřejné cestě z druhé strany, ale to nám nijak nevadilo. Jelikož se jedná o dost zapadlou lokalitu kolem potoka, ze které jde dobře monitorovat dění v několika domech ze zadní strany, nic jiného tam k vidění není, a v podstatě neoprávněné osoby tam nemají co pohledávat, opatřili jsme náš pozemek po domluvě s majitelem návazného pozemku oficiální značkou „soukromý pozemek - zákaz vstupu - zákaz vjezdu - a informací, že je monitorován.“

Naše přímé sousedy jsme informovali, asi dva lidé se mě ptali, jestli to myslíme vážně, ostatním to bylo naprosto jedno a značku úspěšně ignorovali. Co čert nechtěl, v létě v naší lokalitě začali řádit zloději. Vykradli dva domy a jednu garáž v průběhu několika dnů a dál pokračovali. Proto i naše značka získala na významu. Začali nám vadit cizí lidé s foťákem procházející zadní polňačkou, cizí lidé se psy, cyklisti, kteří nechápu, z jakého důvodu odbočili z hlavní, auto googlu, či mapy.cz projíždějící místním bahnem a kalužemi, které může tak akorát dávat zlodějům upřesnění. Všechny podobné jsme začali upozorňovat, že asi přehlédli tu značku a nemají v této části co pohledávat.

Asi jsem čekala, že udělají to, co bych udělala já. Tedy omluvila se a vypadla. Chyba lávky. Pán s foťákem mi tvrdil, že je novinář a že si fotí ptáky, tak proč by tam nemohl být. Skupinka běžkyň mi vynadala, že nemám pochopení pro pohyb. Pán, prohlížející si detailně sousedova vrata od garáže prý zase prováděl cvičení v přírodě a většího ignoranta, než jsem já neviděl. Cyklisté, z nichž jeden vykonával velkou potřebu před naší bránou, také nechápali mé rozhořčení. Neznámé auto parkující už za tmy před garážemi sousedů, z něhož vyskákala posádka tří lidí a šli těžko říct kam a velmi se divili, že tady se nemůže parkovat? Když jsem volala na Mapy.cz, že mají špatně označený název, že oficiální ulice končí s koncem asfaltu a že tady není žádná ulice, jen soukromé pozemky a nepřejeme si, aby nám tam jezdilo jejich auto s kamerami, dozvěděla jsem se, že si tam máme dát bránu! Zatím ovšem v mém pomyslném žebříčku vede pán a dáma. On v minicooperu, ona v audině. Zaparkovali vedle sebe. Jelikož znám všechny sousedy minimálně od vidění včetně většiny aut, výhoda slepé ulice, šla jsem tyto dva upozornit, že parkují na soukromém pozemku. V té době už bylo vykradeno dalších několik garáží a pokus o vloupání do dalšího domu, tak jsme opravdu byli citliví na každého. A kdo cizí přijede a zaparkuje v této zapadlé ulici je opravdu nějak podezřelý! Slušně jsem pozdravila a sdělila jim, že si nepřejeme, aby tady parkovali. Paní mi řekla, že přece tři minuty mi nemusí vadit. Jestli musí, nebo mi nemusí vadit, bych ráda posoudila sama. Ale nechtěla jsem se hádat, tak jsem řekla okay, tři minuty. Jelikož jsem pracovala na zahradě, slyšela jsem, že ani po dvaceti minutách neodjeli. Tak jsem tam šla znovu. Asi v tom pracovním, s účesem a lá proletěla jsem křovím a v pracovních rukavicích jsem nepůsobila moc přesvědčivě, protože mě ignorovali. Zaklepala jsem tedy na okýnko. Ne nebyly tam žádné techtle mechtle, spíš nějaké podivné domlouvání nad papíry. Načež paní na mě začala ječet, že si tam máme dát ceduli zákaz stání. Na můj argument, že jsem jí o tom informovala před víc než čtvrt hodinou, nedbala. Řekla jsem, že v této oblasti už došlo k mnoha krádežím a že si tady nepřejeme cizí lidi, a to zvlášť dlouhodobě parkovat. Prý jestli vypadají jako zloději. Odpověděla jsem, že po zkušenostech už nevěřím nikomu. Dost je to rozčílilo. Pán na mě začal řvát, že takové jako já má nejradši, co si na něco hrajou. Jestli si na něco hraji, tak maximálně na zahradníka. Pouze jsem litovala, že jsem si nevzala s sebou aspoň rýč, protože ten pán byl velký všemi směry a začal se ke mně přibližovat. Necouvla jsem, v nejhorším bych utekla. Jen mi přišlo vtipné, že si pořídil tak malé auto. Počkala jsem, než vypadnou.

Zrovna včera jsem také dvě postarší ženy, vypadající jako úřednice, informovala, že asi neumí číst. Odpověděly mi „trhni si.“ Když si to vezmu kolem a kolem, vlastně jsem se ani jedné slušné odpovědi nedočkala a přemýšlím, o čem to svědčí. Pamatuji dobu, kdy všechno patřilo všem a taky jak to vypadalo. Něco vlastnit je i zodpovědnost. Jestli si někdo myslí, že sbírám ty odhozené odpadky ráda, je na omylu. Často si připadám jak pracovník technických služeb. Vyhazují nám tam odpad ze zahrad. Ne místní, ale přijede auto a vysype to z pytlů v kufru. Nedávno jsme tam našli zbytky z nějaké stavby, dokonce řezačku dlaždic, zřejmě nefunkční, injekční stříkačky včetně jehel apod. Chtěli bychom to mít kolem pěkné a upravené, proto co jde třídit, třídíme, vozíme na sběrné dvory, do kompostárny… Ale přiznám se, už mě to nebaví, je to nekonečný příběh. Proto i na tu doporučovanou bránu asi co nevidět dojde!