Pohledem studenta: Apokalyptika v Neratově
V nedávné době jsem opět navštívil Neratov. Je to malebná obec na Divoké Orlici na hranici s Polskem. Neratov je známý především pro svůj kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Tento kostel po druhé světové válce vyhořel a jeho torzo následně chátralo během čtyřiceti let komunismu. Po revoluci se zde díky nadšení skupiny lidí (v jejímž čele stojí charismatický kněz Josef Suchár) a nepochybně i díky četným modlitbám postupně odehrál zázrak v Neratově. Kostel se podařilo velmi citlivě a decentně obnovit k životu, tento proces postupné obnovy trvá stále. Nádherným prvkem současné podoby kostela je například prosklená střecha, skrze kterou lze doslova „hledět k nebesům“.
Cestou do Neratova jsem projížděl nepříliš výraznou obcí Kunvald, která má ovšem obrovský význam z hlediska české duchovní tradice. V patnáctém století se zde usadili lidé, kteří v Praze naslouchali kázáním Jana Rokycana a rozhodli se žít v ústraní po vzoru prvotní církve. Právě Kunvald se takto stal kolébkou Jednoty bratrské, která je spojena se jménem velikého českého myslitele Jan Amose Komenského. Lze říci, že určitým symbolickým heslem Jednoty bratrské je být „tiší v zemi“.
Smysl pro zemi, pro krajinu, její duchovní tradici, legendy a svatá místa považuji za ohromně důležitý. Komunistický režim nejen okrádal českou zemi o tolik potřebnou svobodu, nicméně též vytrhával církev z jejího působení v zemi a krajině. Jeden z pilířů katolické víry je služba. Komunistický režim veškerou službu církve, ať již charitativní, či například péči o lesy, usurpoval. Křesťanství se redukovalo na cosi banálního, co je ohraničeno účastí na bohoslužbě jednou týdně, která takto uspokojí „náboženské potřeby člověka“.
V poslední době často uvažuji o Fatimě a dává mi nyní veliký smysl, proč Panna Maria tak intenzivně varovala před Ruskem, které podstatnou část světa uvrhlo do poroby a přineslo veliké zlo – zlo komunismu. Komunismu, který měl tak horlivě budovat milosrdný ráj na zemi. Byl to nicméně ráj naprojektovaný bez Pánaboha a jako takový byl přímo odsouzen k tomu, aby dříve nebo později upadl do nejhlubší pekelné propasti dějin.
Komunismus skončil, v posledních dekádách jsme prožívali radostné období blahobytu, nyní vstupujeme do doby, která (optimisticky minimálně po několik následujících let) bude opravdu těžká. Docházím k tomuto závěru na základě studia různých zdrojů. S dovolením zde odkážu alespoň na rusko-amerického vědce Petera Turchina, o jehož modelech událostí jsem se dozvěděl díky přednáškám jednoho velmi vizionářského geologa, pana docenta Václava Cílka. Ve světě totiž pravděpodobně existují cykly, které sice snad umíme popsat, nicméně následně je musíme přijmout spíše jako určité přírodní zákony. Peter Turchin je jedním z těch, kteří tyto cykly objevují.
Řada lidí se obává, že jsme již na "trajektorii apokalypsy". Apokalypsa svatého Jana – poslední kniha Bible – ovšem nemá být chápána jako lineární výčet budoucích hrůz, které se v určitém pořadí dostaví. Je to spíše pohled na lidské dějiny z různých úhlů pohledu. Zjevení Janovo spíše než o beznaději hovoří o naději – kde všude je naděje! I v přírodních katastrofách, i ve válkách, i v epidemiích, i v hladomorech či v nebeských znameních, která cyklicky přichází a odchází – v tom všem je stále naděje. V neratovském mariánském kostele lze symboliku Apokalypsy též nahlédnout, je zde totiž nad oltářem nádherné decentní vyobrazení "ženy oděné sluncem, s měsícem pod nohama, s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy", z dvanácté kapitoly této knihy.
Apokalypsa mnoha lidem nahání hrůzu pro představu trestajícího Boha. Pobyt na této zemi je podle Bible trestem za „archetypální hřích“, který spáchal praotec Adam. Jsme tedy všichni, jak se říká, „ve výkonu trestu“ - a přitom je země tak nádherná! Jak tedy trestá Bůh, když nás potrestal pobytem na této krásné zemi, ze které je v některých místech tak blízko k nebesům!
V různých náboženstvích, nejenom v tom katolickém, existuje víra ve svatá místa, která jsou Bohu určitým způsobem blíž, víra v zázračné prameny vod, které léčí a podobně. Myslím si, že to není pouze záležitost mytologie, ale hluboká pravda! „Místo, na kterém stojíš, je země svatá,“ říká Hospodin Mojžíši. Existují místa, která tuto hlubokou teologii země zrcadlí jaksi víc. Pro mne je jedním z těchto míst právě vzkříšený kostel v Neratově, který přečkal čtyřicet let komunistického chátrání, aby se zde nakonec vrátil život. I v tom je naděje.