O tom, jak nám málem zaskočilo

A je to tady, prokázáno, potvrzeno. Stockholmský syndrom existuje nejenom na úrovni dvou jedinců, kteří si začnou být blízcí v situaci, kdy jeden drží druhého jako rukojmí a má nad ním absolutní moc. Funguje to i pro skupiny. Větší množství jedinců (například profesní skupina) získá intenzivní pocit vděčnosti k jiné skupině (např. vládě), když tato napraví příkoří, které před tím skupině sama způsobila.

Stačí, když vláda prohlásí, že nebude členy skupiny bezdůvodně kriminalizovat. Hrozilo totiž, že lidé ztratí práci jen proto, že se nenechali očkovat proti variantě viru, která už mezi námi není. Že přijdou o svoji práci jen kvůli tomu, že na sobě nenechali provést tento medicínský nesmysl. Bez ironie - je to příjemný pocit, vědět, že nebudete za dva měsíce bez místa a bez příjmu. Je to taková úleva, že všechny ostatní projevy šikany, segregace, nejistoty a nesvobody jako by byly rázem zapomenuty.

Práci jsem neztratil a ještě se mi potvrdila teorie, kterou dosud všichni odmítali. Měl bych mít dva důvody k radosti, ale můj vnitřní politický barometr se ani nepohnul a ukazuje hlubokou níži. Proč? Protože to, co se stalo, bohužel vůbec nic neznamená.

V ukrajování svobod v naší společnosti udělala minulá vláda spoustu práce. Přesto většina občanů má za to, že to bylo potřeba a že je to tak v pořádku. Čím to? Ukrajovalo se totiž pomalu a natenko. Říká se tomu salámová metoda a donedávna byl tento termín považován za něco, co se  v lepší společnosti neříká, neboť její aplikace v předválečném Německu vedla k nejčernějším kapitolám lidské historie. Během epidemie Covidu v Česku roku 2021 ji v jednom z rozhovorů zmínil a přiznal prezident České lékařské komory.

Nová vláda ještě tyto triky neovládá a uřízla si moc silné sousto: postavila si proti sobě zdravotníky, sociální služby, vojáky, policisty, hasiče profesionální, hasiče dobrovolné, studenty i právníky současně. Sousto se jí zadrhlo v krku a po několika týdnech marných pokusů jej polknout se odebrala rychlým krokem na toaletu, kde je za nepřeslechnutelného řvaní a dávení vyvrhla do mísy….

„Občas se zakuckáme.“ řekl omluvně premiér a jako správná dáma si decentně osušil ústa.

Ano, zatím nám chutná, prokazování absurdního zeleného NIC platí dál, všudypřítomná cenzura zjevně taky nevadí, nakupování mediálních kampaní zaměřených propagandisticky proti určité skupině obyvatel za peníze všech daňových poplatníků, včetně této skupiny, je zřejmě taky v pořádku. Ti, co nám v době epidemie lhali o stavu věcí, jsou pryč a ti, kteří bránili a brání dostupnosti levných léků proti Covidu, jsou neotřesitelně na svých místech.

Nový ministr převzal úřad. Žádná kontrola, žádný audit, žádný mezisoučet. Asi není potřeba, když se pokračuje ve stejném stylu. V jednom rozhovoru dokonce přiznal, že žádné jiné opatření, než měl předchozí ministr, nezná, a rozdíl je prý v tom, že je bude dělat dobře.

Celkově je ale faktem, že si občanská společnost připsala vítězství - a přiznejme si, že na to není zvyklá. Je potřeba, aby si rychle zvykla, systematicky postupovala a nenechala si vyrazit taktovku z ruky. Kdo chce být vítěz, musí se chovat jako vítěz.

Jinak přijdou jiní, noví. A ti se nezakuckají.