Růst či nerůst?

Jakkoliv jsem příznivcem evropské integrace, musím připustit, že současné chování vedení Evropské unie by se dalo přirovnat k autistickému dítěti s probíhajícím epileptickým záchvatem, kterému bylo svěřeno řízení jaderné elektrárny. Cítím potřebu toto říci právě proto, že projektu jednotné Evropy fandím a nerad bych ho viděl zahynout v rukou nekompetentně se chovající Uršuliny administrativy.

Dnes ráno jsem si v irských “Timesech” přečetl článek o zdrženlivé reakci vedení republiky na nejnovější nápad, který se vylíhl v sedmadvaceti hlavách oné bájné nevolené hydry, Evropské komise. Konkrétně mám na mysli navrhovaný plán nucené energetické solidarity, podle nějž by měla existovat regulace, která v případě “značného rizika” narušení dodávek plynu donutí všechny členské státy snížit svou spotřebu o 15%. V Irsku nápad zvedl nejedno obočí, protože, jak správně poukazují jeho kritici, země není na ruském plynu vůbec závislá a pokud by se měla na této nucené solidaritě alespoň částečně efektivně podílet, musela by svůj ušetřený plyn transportovat do zbytku EU přes Británii, která není součástí bloku, což by bylo velmi nepraktické, pokud vůbec proveditelné.

Bohužel podobná ignorace Evropské geografické reality je pro jednání současné komise symptomatická. Pokud obava z plynové krize něco odhaluje, je to problém nejednotné energetické politiky, kterou si členské státy doposud řídily převážně samy a která má teď za následek ohrožení klidu na společném trhu v důsledku individuálních rozhodnutí jednotlivých států. Rozhodnutí komise řešit celou situaci kolektivním principem bez ohledu na to, že právě třeba v Irsku, které je logicky napojeno zejména na britskou síť, nemá vůbec smysl, pak poukazuje na to, že současné vedení EU postrádá jasnou představu o tom, kam blok směřuje, především co se otázek centralizace či federalizace a s nimi spojených infrastrukturních řešení týká.

Právě geografická rozmanitost a celková šíře území, které se neustále rozrůstá o nová teritoria s historicky často velmi odlišným vývojem, je hlavním problémem snahy o jednotnou energetickou politiku a vlastně o jednotné cokoliv. Je evidentní, že k úspěšnému sjednocení energetické strategie v rámci EU je zapotřebí nejen jednotná politika, ale především propojená a společně plánovaná infrastruktura, která zatím na území rozprostírajícím se od Galway po Varnu chybí.

Co je tedy poněkud nepochopitelné je to, že v současné krizové situaci je paní předsedkyně s věčně usměvavým českým premiérem v zádech odhodlána problém ještě více prohloubit aktivním jednáním o rozšíření Unie směrem na Balkán, zvláště vzhledem k tomu, že například Severní Makedonie je na ruském plynu závislá, pokud se nemýlím, téměř stoprocentně.

Je jasné, že když zemím jako Albánie či Makedonie EU nenabídne nějakou perspektivu, hrozí jejich příklon k Rusku. Zároveň je ale nemoudré nechat se hystericky vlákat do jakési teritoriální války a ve strachu z ruské expanze uzmout na kontinentu co nejvíce území.
Tímto v žádném případě nechci říci, že státy jako Severní Makedonie či Albánie by neměly mít perspektivu evropské budoucnosti. Nicméně v okamžiku, kdy zhoršené vztahy s Ruskem odhalily infrastrukturní a integrační slabiny uvnitř EU, je další rozšiřování do historicky velmi problematických regionů krajně nezodpovědné.

Je zřejmé, že před EU stojí nejednoduchý úkol vnitřní restrukturalizace, jehož součástí bude i nutnost položit si po brexitu dosti nepříjemnou otázku, zda se chce Unie vydat cestou federalizace či pokračovat formou úzké spolupráce suverénních národů a tu nadále zefektivňovat. Současná Evropská komise evidentně ale neví, co sama chce, a chová se jako senilní tyran. O evropské realitě za konečnou bruselského metra evidentně nemá sebemenší představu a udělala by asi nejlépe, kdyby sama sebe rozpustila. (Přiznám se ale, že nevím, zda to má v kompetenci. Tak důkladně jsem stanovy nestudoval.)