Po schodech do pekla? Čelem vzad!

Připomíná mi to schody do pekla. Od svobody k menší svobodě, od ní k ještě menší svobodě, k větší a největší nesvobodě a násilí. Na konci je to, co pozorujeme v podobě makroagrese Ruska proti Ukrajině, ale třeba také mikroagrese vůči ramenům lidí v některých zemích. Makroagrese a mikroagrese. Ne že by byly srovnatelné, ale jsou obě agresemi a obě postihly příliš mnoho lidí. Mimochodem, Rakousko před pár dny vyhodilo svého ministra zdravotnictví a „pozastavilo“ očkovací povinnost nedotestovanou vakcínou. Německo však chce toto údajné „dobro“ vnutit i uprchlíkům z Ukrajiny. V tomto textu se budeme věnovat oběma agresím v souvislostech.

Schody do pekla. Dva kroky dolů, krok zpět, a zase dolů.

Nejprve však ještě k pomyslným schodům do pekla: někdo (jako třeba ČR, Polsko, Florida či Texas) stojí zatím na vyšším schodku a někdo (jako třeba útočící Rusko) o mnoho schodů níž. Některé země jako Rakousko, Itálie, Austrálie či Kanada jsou někde mezi, ale téměř všichni se nějak záhadně rozhodli kráčet dolů, od svobody pryč. Někdo po troškách a někdo to bere hopem (k sožaleniju!), někdo zaváhá a vrátí se o schod výš. Jakoby to tam dole bylo nějak výhodné, dobré, nebo snad dějinná nutnost. Nejeden se upsal čertu? Možná dobrý důvod zajímat se o dění a podepsat Chartu 2022?

Tam dole, pod těmi schody, je maximální nesvoboda a násilí, vchod do pekla totální cenzury, zatýkání za názor, gulagy, obsazování cizích území i majetku a zabíjení civilistů. Nebo třeba taky svět neskutečně nenormálních povinných zdravotních úkonů odporujících mezinárodním úmluvám. Svět totální kontroly a diskriminace QR kódy. Podporují je v dojemné shodě jak „mladí lídři“ WEF typu Trudeau, tak i vožď Rossiji – levicoví i pravicoví zastánci Putina to nevidí, neslyší, obrátí si v hlavě napadeného a agresora nebo to z hlavy jen vytěsní, protože propaganda zabrala aspoň trochu.

Konzistentní postoj je - být proti agresi vůči ramenům genovakcinačním násilím a současně být proti agresi vůči suverénní zemi jinou zemí. Jedno schvalovat a druhé odmítat (tak či naopak) je nekonzistentní a nelogický postoj v důsledku přílišného vstřebání té či oné propagandy. Anebo, slovy Churchilla, snaha o neutralitu mezi hasiči a požárem.

Jedni jsou možná příliš ponořeni do prvků vyrobené propagandy agresora, ti druzí zase do prvků jiné vyrobené propagandy. Nevidí škody, jaké napáchali - svou podporou mikroagrese vůči svobodným ramenům nevědomky napomáhali rozdělení společnosti a možná docela dost lidí přehodili do tábora útočícího Vladimira proti bránícímu se Volodymirovi.

Nejsme jako oni. Nebo ano?

Možná si někdo naivně myslí, že tyto lidi získá zpět, když pokročíme o schod dolů a napodobíme tu mírnou cenzuru, kterou Rusko mělo dřív (dnes má daleko horší, přestože i jejich ústava říká: Cenzura zapreščajetsja). To je samozřejmě omyl. Takové „Jsme jako oni, jen v malém“ v otevřené společnosti fungovat nebude a nepatří do ní. Krok byl zneužit i proti těm, kteří kremelské vidiny světa nešíří (např. Pravý prostor). Ti, kteří novosti russkogo mira (nejspíš vyráběné v petrohradské budově Savuškina 25) s nadšením konzumují i s jejich neexistujícími kulatými čtverci plnými údajných nacistů, údajně zabitých tisíců donbaských civilistů jen za mluvení rusky a amerických základen údajně obkličujících Rusko, si je stejně najdou, nemyslíte? V Protektorátu byl za poslech zahraničního rozhlasu trest smrti a stejně všichni věděli, co říká Londýn. Pokud někoho umlčíme, jako bychom říkali „Neumíme to vyvrátit“. Platí to pro agresi, platí to však i pro genovakcíny a ivermectin.

Svoboda je to nejdůležitější, co jako společnost můžeme mít. Je pramenem prosperity, míru a pohody. I když to mnoho lidí nemusí chápat, je to tak. Svoboda uvolňuje tvořivé síly, svoboda diskutovat a kritizovat vypne nejhorší řešení a dá možnost prosadit se těm lepším. Někdy jen těm průměrným, avšak neprosadí se moc ten, kdo jedná jako sumasšedšij („ten, který sešel z rozumu“). Svoboda volby je mazivo úspěšné společnosti. A nesvoboda mnohé hatí, zasévá chudobu a svár a končí agresemi, nejdřív slovními, a pak i válkami.

Vzdát se zlého psa: Budapešťské memorandum a Norimberský kodex

Obě zmíněné agrese porušují základní normy a pravidla slušné společnosti. Příklady za všechny: Budapešťské memorandum a Norimberský kodex.

Omlouvání ruské agrese vůči Ukrajině ať už jakýmikoliv argumenty musí nutně zakopnout o Budapešťské memorandum. Ukrajina se v něm vzdala jaderných zbraní a za to dostala od Ruska, USA a Velké Británie záruku územní celistvosti a nedotknutelnosti. Quid pro quo. Něco za něco. Obchod. Jedna strana splnila (Ukrajina) a druhá - garanti, nezaplatila slíbeným. Ještě se někdo důvěřivý někdy vzdá jaderných zbraní? Poděkujte Putinovi. Bohužel nesplnil ani jeden z garantů, už před osmi lety, a Rusko dokonce hrubě porušilo. Je to jako vzdát se zlého psa, který vám hlídá dům, výměnou za záruku, že ten dům nechají všichni na pokoji a pomůžou vám ho ubránit. Vzdáte se psa, soused se opakovaně na dům vrhne a garanti negarantují, i když pomáhají. Nejde to nijak okecat, takhle to bylo a je.

Norimberský kodex (a mnoho dalších norem, včetně ústavních) zase říká, že nikdo nemá právo bez vašeho souhlasu nutit vás k lékařskému zákroku, natožpak nedotestovanému, tedy experimentálnímu. Toto bylo flagrantně porušeno a stále je porušováno v mnoha zemích, byť i překotně odvoláváno v dalších. Je to taky hodně fuj. A dokonce to i pomáhá agresorovi. Víte, kolik mladých lidí jen toto porušení základních práv v dosud svobodném světě přihrálo do „russkogo mira“ a začali hltat události, které se nikdy nestaly? Přestali věřit, že Západ je zóna svobody a práv jednotlivce a upnuli se k „vožďu“, protože nerozumějí ukrajinsky ani rusky a nevidí obrovské rozpory mezi tvrzeními putinské propagandy a skutečností. Proto je tak důležité bojovat oběma směry – vždy za svobodu. Násilník vůči ramenu, tlačitel povinných genovakcín je méně přesvědčivý, když mluví o násilníkovi vůči celé zemi. Tak prosté to je. Svobodu nejde bránit jen napůl a když se to hodí.

Jak to ještě souvisí aneb Ukrajinka v Německu

A teď obě agrese uvedeme do aktuální souvislosti s ukrajinskými uprchlíky. Zachránění nevědí, co bude s tátou a manželem nebo bratrem, který brání nezávislost země, utíkají do bezpečí. Část z nich přijde k nám či do Polska. Část do Německa. A představte si nepředstavitelné, ale skutečné: tamní ministr zdravotnictví Lauterbach má plán, že bude nějak motivovat ukrajinské uprchlíky k tomu, aby si nechali aplikovat nedotestovanou vakcínu proti covidu. Opravdu, pochopí někdo takového člověka? Poté, co jste odmítl(a) genovakcínu na Ukrajině, protože jste svobodná bytost a ne subjekt testování. Své ne řekla většina Ukrajinců, asi 70 % populace, a dalších 10 % má čínskou, neuznávanou v EU.

Poté, co baťko, čolovik abo brat musel na frontu zachyščaty Ukrajinu ta zupynyty voroha (bránit Ukrajinu a zastavit nepřítele), poté, co se vám podařilo strastiplnou cestou se dostat až do Německa, tamní ministr, který ani po rakouském vysazení povinných nedotestovaných vakcín nechce opustit myšlenku napíchat všechny Němce, má o vás takto dojemnou starost ve prospěch BigPharma. Bude si hrát na vašeho zdravotního šéfa, který ví, co je pro vás dobré, myslí za vás. Asi jako... diktátor? Jako ten, před kterým utíkáte? Jestli tohle není fuj, tak nevím, co to je. (Lauterbachovo fuj jako jakýsi update Putinova fuj). A protože ten druhý útočí, ale oba se účastnili mikroagrese a diskriminace QR kódy, možná jsme někde uprostřed tohoto mocného stisku rukou (tři fotografie) gaspadina preziděnta mit dem Herrn Schwab, WEF).

Vzpomínky na ruské naděje a zklamání

Škoda, že Rusko si snaží zjednat respekt zastrašováním a zabíjením. Ono to nejde. Žádná země se ještě nestala úspěšnou a obdivovanou tím, že ukradla území, uhlí a jadernou elektrárnu. K úspěchu je třeba svoboda a mír.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem naposledy věřil, že Rusko se mění v prosperující, mírovou, neagresivní zemi, která bude svojí prosperitou přitahovat přátele, místo odvěkého „ili rab, ili vrag“ (buď jsi otrok, nebo nepřítel).

Bylo to v roce 1992, rok po puči a rozpadu SSSR. Ruskou vládu vedl krátce Jegor Gajdar (později zřejmě přiotrávený) a ministrem byl i reformátor Boris Němcov (později zastřelen pod nefungujícími kamerami u Kremlu, psal tehdy něco o předchozím ruském vpádu na Ukrajinu, který se kamufloval jako „povstání“).

Tehdy jsem poprvé a naposledy jako tehdejší ekonomický novinář navštívil velvyslanectví Ruské federace. Vyzvedl jsem si tam přehled plánovaných reformních kroků nové vlády v ekonomice a napsal o nich článek. Reformy vypadaly naprosto impozantně – nepochybně by ruskou ekonomiku nastartovaly, osvobodily a dostaly na trajektorii raketového růstu. Byl jsem z toho nadšen: „i na obávaném východě bude normální svět“. Jenže vše se zadrhlo na odporu vůči změnám, vláda nevydržela, Gajdara vystřídal nereformní Černomyrdin, jehož nejslavnější výrok „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“ se zapsal mezi výroky století.

Pak už to šlo jen dolů vodou, trochu moc se „koncentrovalo“ ekonomicky a nakonec i politicky, ekonomika skřípala a to vedlo k nastolení vlády pevné ruky Putina, kterému pomohly vysoké ceny ropy a tak nakonec určité zlepšení nastalo, což se odrazilo v Putinově počáteční popularitě. Svobody ubývalo a Rusko se nestalo prosperující a na surovinách nezávislou zemí. V horších obdobích si vypomáhalo budováním obrazu vnějšího nepřítele, na kterého lze neúspěchy hodit (to ostatně dělají politici v menším i jinde). Hlavní témata: „Za vším špatným hledej USA, jsme obkličováni, nikdo nebere ohled na ruské zájmy, NATO je nepřítel, nacisté vládnou Ukrajině“ a podobné nesmysly. Hlavní skutečný ruský zájem – svoboda vytvářející prosperitu – však u něj nikdy neměl místo. Smutný příběh, který vyústil v to, čeho jsme svědky dnes.

A proto prosím, my všichni na těch schodech: Čelem vzad a nahoru!

KAREL MACHALA