Proč se u Kyjeva bojuje o Berlín

Blogosféra

Michal Semín

Americké tajné služby hlásí, že ruský vpád na území Ukrajiny může přijít každým dnem. A jejich hlásná trouba Jeff Bezos, poskytující CIA cloudové služby, pak v deníku Washington Post, který vlastní, ohlašuje dokonce přesný čas invaze – středa 16. února. Vědí toho ale víc, včetně toho, co bude její bezprostřední záminkou. Půjde o zinscenovaný masakr ruskojazyčných obyvatel v Donbasu, tedy o cynickou operaci pod falešnou vlajkou, s níž má CIA a s ní spolupracující tajné služby také bohaté zkušenosti – viz Operace Northwoods (nakonec neuskutečněná), Operace Gladio či incident v Tonkinském zálivu, sloužící jako záminka k útoku na Severní Vietnam.

Je možné, že k žádnému přímému vojenskému konfliktu nakonec nedojde, že navzdory všem provokacím a siláckým prohlášením zůstane jen u války slov. Západní propaganda pak bude bezostyšně tvrdit, že invazi překazila právě tím, že ji předem vyzradila. Nelze však vyloučit ani opačný scénář, jakkoli žádný předem nezaujatý vojensko-politický analytik nedokáže přesvědčivě prokázat, jaký by to mělo pro Rusko přínos. Překročí-li ruské jednotky hranice Ukrajiny, pak jen proto, že k tomu budou vyprovokovány.

Ať už to dopadne jakkoli, měli bychom vědět, že v ukrajinském konfliktu nejde o Ukrajinu. Je mi mých ukrajinských přátel líto, ale pro svoje americké protektory nejsou ničím víc, než pouhými figurkami v širší geopolitické hře, kterou vlivný americký geopolitický stratég George Friedman v jednom ze svých vystoupení před elitní Radou pro mezinárodní vztahy v Chicagu představil těmito slovy: „Životním zájmem Spojených států, kvůli kterému v minulém století válčily – první, druhá i studená válka – je nedopustit, aby mezi Ruskem a Německem panovaly přátelské vztahy. Spojenectví těchto dvou zemí by bylo jedinou silou, představující pro nás reálnou hrozbu.“ Primárně jde tedy o to, jakou roli má hrát v euroasijském prostoru Německo, nikoli Ukrajina. Či ještě konkrétněji – jde o osud plynovodu Nord Stream 2, propojujícího Německo s Ruskem.

Představa, že by nejen Rusko s Německem, ale i jiné národy Evropy a Asie navazovaly vzájemně výhodné vztahy, aniž by o nich (spolu)rozhodovaly USA, je skutečnou černou můrou nejen americké zahraniční politiky, ale všech ideologů transatlantismu a unipolárního globalismu. V takovém světě by totiž nebylo místo pro americké vojenské základny v Německu, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Velké Británii, Řecku, Turecku a výhledově i ve střední a východní Evropě, opadla by poptávka po zbraních americké výroby a NATO by se ze stavu mozkové mrtvice, o níž hovořil Emmanuel Macron, již nikdy neprobralo. Spojené státy, tento nesporný poválečný hegemon, dominující ve všech důležitých sférách politického, ekonomického i technologického vývoje ve světě, by svoji vnitropolitickou krizi musely řešit jinak, než pro celý svět nebezpečnou internacionalizací.

Z tohoto hlediska není Nord Stream obyčejným potrubím, ale základní geopolitickou linií mezi soupeřícími koncepcemi budoucího globálního řádu. Pokud jím plyn nakonec nepoteče, bude pravděpodobnost válečného střetu – nejen na území Ukrajiny – nejspíš narůstat. Pokud proudit začne, ocitneme se na prahu nové geopolitické reality, jejíž důsledky jsou zatím jen obtížně odhadnutelné, válce bychom se však určitě vyhnuli.

Pokud jde o budoucnost naší malé republiky, pak spojenecká osa Berlín – Moskva v nás nevyvolává zrovna pozitivní konotace. Možná se však i na tomto půdorysu, zvláště v případě užší spolupráce středoevropských národů, dá hledat pozitivnější alternativa k modelu, který tu máme dnes – podřízené postavení vůči euroatlantickým řídícím strukturám, v nichž hrajeme roli poslušných vykonavatelů cizích rozkazů.