Inflační hlídka březen

Blogosféra

Robert Rabas

Situace s inflací je stále nepříznivější. Meziroční inflace za březen dosáhla v Česku 12,7 % a dohnala tak inflaci v Pákistánu. Ze 43 zemí (resp. 42 zemí a eurozóna), o nichž časopis Economist uveřejňuje tento indikátor, vykazují vyšší hodnotu inflace než Česko pouze Turecko (61,1 %), Argentina (55,1 %) a Rusko (16,7 %).

(zdroj: https://www.economist.com/economic-and-financial-indicators/2022/04/23/economic-data-commodities-and-markets)

Je tedy potřebné nadále varovat před nebezpečím inflace a současně se zabývat otázkou, co proti inflaci lze podniknout.

Na úvod ještě omluva. Při víkendovém běhání jsem si uvědomil, že jsem se v jednom z dřívějších článků dopustil školácké chyby v počtech. Formulace s opravenou chybou zní takto (tuto opravu provedu i v původním textu):

(…) Uvědomují si všichni, co znamená dvouciferná inflace?? Pokud si každou korunovou bankovku a každý korunový peněžitý závazek (např. z dluhopisu, bankovního úvěru či vkladu, kupní smlouvy, smlouvy o dílo) představíme jako dluh, tak inflaci ve výši 11 % p.a. si lze v podstatě představit, jako by se každý dlužník každého takového dluhu ocitl v platební neschopnosti a provedl každý rok restrukturalizaci svého dluhu v rozsahu 11 cca 10 % dlužné částky (hodnota 10 %, přesněji cca 0,0991, je dána rozdílem mezi číslem 1 a číslem 0,9009 vypočteným jako podíl čísla 100, tj. původní cenové úrovně, a čísla 111, tj. nové cenové úrovně).

Výše uvedené si můžeme názorně představit na inflaci 50 % p.a. V takovém případě se peníze za rok znehodnotí o jednu třetinu, což je dáno rozdílem mezi číslem 1 a číslem dvě třetiny vypočteným jako podíl čísla 100 a čísla 150. Bude to tedy, jako by došlo k restrukturalizaci předmětného „dluhu“ (bankovka, vklad, dluhopis, dodavatelská smlouva) v rozsahu jedné třetiny dlužné částky. V případě Turecka a Argentina lze podmiňovací způsob v předchozí větě nahradit oznamovacím způsobem.

Všechny ostatní pasáže z mých dřívějších článků jsou však podle mě nadále platné. Tedy stručně shrnuto:

  1. Inflace 12,7 % p.a. není slučitelná s cenovou stabilitou. Pokud má ČNB naplnit svůj ústavní a zákonný mandát (cenová stabilita – viz čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR a § 2 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb.), musí proti inflaci zakročit.
  2. Zakročením proti inflaci není, pokud ČNB drží základní sazbu na 5 %, tj. téměř osm procentních bodů pod inflací. Takovéto nastavení základní sazby naopak pravděpodobně ještě přilévá olej do inflačního požáru.
  3. Pro srovnání v roce 1998 byla při inflaci 10,7 % základní sazba nastavena na 15 % a v roce 1999 pak inflace klesla na 2,1 %. Nebo např. v roce 1980 Paul Volcker, nově jmenovaný předsedou amerického Fedu, pokořil chronickou inflaci, která tehdy dosáhla úrovně 10 %, tím, že základní sazbu zvýšil na 20 %.
  4. Inflace je tak vysoko (a navíc stále roste a neví se, kde se zastaví), že by bylo potřebné použít všechny nástroje, které má ČNB ke zkrocení inflace k dispozici, zejména zvýšení základní sazby a (dočasná) měnová intervence.
  5. Vláda a Parlament by měly ČNB v boji s inflací podpořit a současně by se měly vyvarovat opatření, která inflaci zhorší. Neměly by tedy např. příliš navyšovat dávky, důchody a mzdy ve státní sféře, ani připustit jejich neustálé navyšování mimořádnými valorizacemi. Je též ke zvážení, zda nesnížit DPH a další nepřímé daně na úroveň běžnou v okolních státech – tím se alespoň zmírní projevy inflace (z pohledu boje proti inflaci přijatelnějším způsobem než navyšování dávek, důchodů a mezd) a inflace se také více rozloží v čase, což poskytne čas ČNB k tomu, aby její protiinflační opatření stihla účinněji zafungovat.
  6. Je potřebné jednat rychle a důrazně. Jinak hrozí, že se inflace vymkne kontrole (nelze automaticky předpokládat, že inflace je zcela či z velké části pouze dočasná).
  7. Je potřebné si uvědomit, že cenová stabilita je podmínkou důvěryhodnosti české měny, českého státu a každého dlužníka se závazky v Kč (zejména středně- a dlouhodobými). Nedostatek důvěryhodnosti bude znamenat, že nebude možné věřit slibům a závazkům vyjádřeným v Kč, a věřitelé (např. majitelé dluhopisů) a smluvní protistrany (např. dodavatelé) tedy do budoucna mohou z důvodu inflačního rizika ztratit ochotu půjčovat v Kč, resp. poskytovat plnění za úplatu v Kč (a to ani v případě uspokojivé bonity příslušných dlužníků a protistran) a/nebo mohou za inflační riziko požadovat nepřijatelně vysokou kompenzaci (např. úroky, inflační eskalace a ceny na bázi budoucích nákladů zvýšených o marži).

Nepřesvědčil mě ani nedávný rozhovor s J. Švejnarem (zdroj: https://echo24.cz/a/SgBA4/svejnar-kritizuje-cnb-zvysovanim-uroku-napomohla-k-inflaci), který se domnívá, že zvýšení sazeb ČNB mohlo přispět ke zvýšení inflace. Zvyšování sazeb je základní nástroj, který centrální banky používají ke zkrocení inflace. Lze najít nespočet příkladů, kdy to úspěšně zafungovalo (notoricky známý je již výše zmiňovaný zásah P. Volckera v roce 1980). Pokud zvyšování sazeb nefunguje, co tedy podle J. Švejnara proti inflaci funguje? Nebo mají centrální banky snad inflaci pouze nečinně přihlížet? A k čemu jsou pak centrální banky dobré – chceme snad tvrdit, že centrální banky (ani pokud budou chtít) nedokážou svou činností zkrotit inflaci a jejich užitečnost při potírání inflace je srovnatelná s Úřadem pro potírání tornád (pokud by někdo takový úřad vytvořil)? Mimochodem, snižování úrokových sazeb jako nástroj boje s inflací bylo v praxi také již otestováno, a to neúspěšně, v nedávné době např. v Turecku (zdroj: https://www.bloombergquint.com/global-economics/turkey-s-erdogan-vows-to-continue-lowering-interest-rates).

Lze tedy recyklovat závěr z předchozího článku: Pokud se inflace vymkne kontrole, bude to mít nedozírné následky pro tuto zemi. Povede to k ožebračení mnoha obyvatel (vesměs těch poctivých a odpovědně uvažujících) a na dlouhou dobu to zničí důvěru občanů v český stát a jeho měnu. Navíc potřeba zakročit proti inflaci ani v takovém případě nezmizí, naopak se bude ještě stupňovat. Ve výsledku pak bude nutné zakročit proti inflaci ještě drastičtějším způsobem, než kdybychom zakročili nyní (tj. pět minut po dvanácté, ale stále lepší než v šest ráno).