M.S. contra A.B. (Černošická Oděsa počtvrté)
Milý Adame,
konečně se dostávám k tomu, abych Ti odpověděl na dopis, v němž mne kritizuješ za pozitivní recenzi Polívkovy Oděsy.
Jsem stejného názoru jako Ty, že se na Ukrajině vede tragická válka, jež poznamená vztahy obou zemí, jakož i vztahy mezi Ruskem a Západem, na dlouhá desetiletí. Také (spolu s Tebou) nepochybuji o tom, že se v ní Rusové dopouštějí válečných zločinů. V jiných ohledech však Tvůj pohled na současný konflikt – a tedy ani na morální oprávněnost prezentace Oděsy – nesdílím.
Předně si myslím, že Tvůj příměr s pohřbem, během něhož je nebožtík nezvanou cizí osobou znectěn, kulhá. Polívka přeci nevtrhl na pietu za zesnulé ukrajinské civilisty, padlé v důsledku současné ruské invaze! Jednalo se o koncert, který sám organizoval a jehož program sestavoval. Měl tedy plné právo na něm odehrát či odzpívat díla podle svého výběru. Nebo se smějí veřejně pohřbívat jen lidé, kteří si to podle dnešních politických měřítek zaslouží?
A nyní pár vět k Tvému druhému příměru, který mi také nějak nesedí. Jde o známý úryvek z evangelia o třísce a trámu. Já mu vždy rozuměl tak, že dříve, než začnu poukazovat na hříchy druhých lidí, mám se nejprve zamyslet nad tím, v jaké mravní kondici se nacházím já sám a zda se toho, co vyčítám jiným, sám nedopouštím. Jak tedy máme v tomto duchu hodnotit aktuální události na Ukrajině?
Český stát, jehož jsem loajálním občanem, je členskou zemí vojenské aliance, po níž osudově pokukovala i ta nešťastná Ukrajina. Klidně jí členství v tomto paktu přejme, neměl by se ale vyznačovat zjevnou mravní převahou nad putinovským Ruskem? Přitom jeho morální vizáž je, přinejmenším od konce 90. let, pěkně zdevastovaná. Posuď sám – 78 denní bombardování Srbska s cílenými údery proti infrastruktuře a civilním objektům, včetně škol a nemocnic či do mrtě rozflákaná města v Iráku s více jak dvěma stovkami tisíc zabitých civilistů. To jako výsledek přeměny obranné aliance v útočnou, která si nyní nárokuje zasahovat, podle zájmů USA, i mimo území států, které ji tvoří, aniž by byl kterýkoli z členských států NATO napaden. A právě tento vojenský pakt se v rozporu se svými sliby, dané pohrobkům Sovětského svazu, začal zvolna sunout směrem na východ. Pokud by se rozrostl i o Ukrajinu – nezapomeňme, že již před rokem 2014 plánoval alianční flotilu v Sevastopolu – mohla by být Moskva raketami zasažena dřív, než bys řekl Putler. Můžeme Rusy stokrát pohrdat, můžeme se jim však divit, že na tuto nepřátelskou expanzi pohlíželi s obavami o svoji bezpečnost? Ono i s tím Budapešťským memorandem, které, jak zmiňuješ, Rusko porušilo, to je krapet komplikovanější. Uznání celistvosti bezjaderné Ukrajiny (vzpomene si ještě dnes někdo na předválečné povykování ukrajinské věrchušky, že obnoví program na výrobu jaderných zbraní?) se týká státního celku, který bude suverénní. Svrchovanost chápu tak, že ti nikdo zvenčí nenařizuje, co máš dělat. Stěží však lze zpochybnit klíčovou roli, kterou hrála americká administrativa při usměrňování jinak oprávněného hněvu mnoha Ukrajinců za vlády demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, který vyústil v nelegální převrat. Vždyť náměstkyně Nulandová nejen prozradila, kolik do „demokratizace Ukrajiny“ strýček Sam nalil peněz, ale také si nadiktovala, kdo má pučistickou vládu nést a kdo v ní být má a kdo nikoli. O hrubém vměšování se USA do vnitřních poměrů Ukrajiny svědčí též chvástání se čím dál tím dementnějšího (když nemám na drátě Džamilu Stehlíkovou, musím tu diagnózu stanovit sám) Joe Bidena, že pod pohrůžkou stažení finanční podpory Ukrajině dosáhl sesazení generálního prokurátora, když chtěl vyšetřovat skandály firmy Burisma (dnes víme, že měla prsty i v nelegálních biologických laboratořích, jež působily pod americkým dohledem na území Ukrajiny), do nichž byl namočen drogami a prostitutkami proslavený prezidentův syn Hunter. Takhle vypadá nezávislost a suverenita vnějšímu diktátu nepodléhajícího státu? A když jsme u té třísky s trámem, umíš si, Adame, představit, co by asi Amíci dělali, kdyby jim Kreml takovýmto způsobem úřadoval v Mexiku či v Kanadě?
Také bychom neměli přehlížet fakt, že se v roce 2020 stala Ukrajina oficiálním partnerem NATO a že se na jejím území konala vojenská cvičení aliance, zaměřená na boj s východním sousedem. A kdo tvrdí, že válka na Ukrajině začala 24. února 2022 (ve skutečnosti trvá minimálně těch 8 let), proč přehlíží zimní přesun mnoha ukrajinských vojáků na jihovýchod země a masivní navýšení intenzity ostřelování Donbasu týden předtím, než ruská bota na území cizího státu oficiálně vůbec vstoupila? Je to jako když někdo někoho neustále provokuje, okopává mu kotníky a na dálku mu vyhrožuje, a pak se diví, když od něj dostane po tlamě. Můžeme to tisíckrát odsuzovat, lze se tomu ale divit? Dopouštím se dle současné oficiální doktríny Fialovy vlády ideozločinu, není ale projevem racionality, dříve než si to s Rusy taky rozdáme, ptát se po možných příčinách jejich současného agresivního jednání? Není nakonec lepší se na základě takové analýzy pokusit o smírný kompromis, než tu válku dále živit přísunem dalších zbraní na bojiště a čím dál tím extrémnějšími projevy čiré rusofobie?
Zmiňuješ se o tom, že volby, které k moci vynesly Zelenského, znamenaly i porážku neonacistických sil, podílejících se na moci (viz Pravý sektor a Svoboda) po puči v roce 2014. Nevím, odkud čerpáš informace, že se Azov zbavil svých ultras (nacistické symboly i rasistickou ideologii si rozhodně ponechal), Pravý sektor však neuspěl proto, že se voleb vůbec neúčastnil. Byl již totiž natolik provázán s Národní gardou, že o svůj mocenský vliv ani usilovat nemusel. Vím, kráčím nyní po tenkém lanu, z něhož mne do propasti může shodit prokurátor Rudá smrt, nemohu si však odpustit zmínku o existenci oprávněného podezření, že na masakru tisíců civilistů v Mariupolu nemají podíl jen ruské bomby, ale také – a možná především – Azovští, kteří je použili jako své štíty. Důležitá svědectví, problematizující jednostrannou propagandu našich – jak pěkně říkají na Slovensku – mienkotvorných médií, přináší americký reportér Patrick Lancaster, který, nepodléhaje žádné korporátně-mediální produkční politice, reportuje již více než 8 let trpký život lidí, čelících útokům ukrajinské armády a paramilitárních jednotek na Donbasu. I díky němu svět (respektive ti, kdo o to stojí) ví, že než začali umírat lidé v důsledku ničivé ruské invaze, stačilo zahynout přes 14 tisíc rusky mluvících civilistů v oblasti Doněcka a Luganska. Ani po nich dnes žádný západní psisko samozřejmě neštěkne. Ale zpět k volbám v roce 2019 – vítězství proatlantických sil bylo dáno také tím, že k volbám přišlo pouhých 49,84 %, protože proruský východ volby okázale bojkotoval. Proto lze jen obtížně hájit tezi, že Ukrajina jako celek vyjádřila svoji vůli vydat se do náruče postmoderního Západu.
Nelidským zacházením s politickou opozicí se však nemůže chlubit pouze Azov, slušně mu konkuruje oficiální ukrajinská státní bezpečnost SBU. Nemá cenu jít do podrobností, avšak těch únosů, mučení a vražd politických oponentů bylo již krátce po převratu tolik, že ani Úřad komisaře pro lidská práva OSN k tomu déle mlčet nemohl, viz jeho zpráva z roku 2016. Tehdy, pravda, Zelenskyj působil v jiných divadelních rolích, než je ta současná, ani on se však po nástupu k moci příliš svobodomyslně nechoval. Ale kdo si dnes ještě vybaví, že tato současná ikona „svobodného světa“, jehož vzorem je kanadský neomarxista Justin Trudeau, nechal věznit svoje politické odpůrce a zakázal nejedno jemu nenakloněné médium, včetně několika televizních stanic? Příliš ho nešlechtí ani zákaz 11 opozičních stran, jakkoli se lze ohánět tvrzením, že svoboda slova či politická pluralita do válečných časů nepatří.
Takže abych to shrnul: Vidím nejednu třísku v očích rozhněvaného, asertivního Ruska, ale dokud se nevypořádáme s vlastním trámem, nemůže ona černobílá protiruská propaganda vyznít jinak, než jako pokrytecká přehlídka politiky dvojího metru.
Vraťme se nyní z ukrajinských bojišť, na nichž se rodí nový světový pořádek (je klidně možné, že bude ještě horší, ať již válka dopadne jakkoli, než ten dosavadní), do středočeských Černošic, kterým, Adame, tleskáš za to, jak se vypořádaly s Polívkovou „provokací“. Odhlížím od toho, že černošické vedení je poslední dvě volební období vždy vzorně konformní, ať už jde o cokoli, co zrovna frčí, dáním Polívky na místní index, kvůli kterému si tu nejspíš dlouho – a to doslova – nevrzne, byl v jistém smyslu překročen pomyslný Rubikon. Nevím, zda si to, příteli, uvědomuješ, ale souhlasem s politicky motivovaným ukončením jeho dlouholeté spolupráce s městem, jen kvůli tomu, že jednorázově uctil památku lidí, kteří zemřeli na špatné straně barikády, implicitně schvaluješ i to, kdyby mi Echo24 z podobných důvodů, pro které Černošice zařízli Polívku, již po tomto příspěvku žádný další blog neuveřejnilo. Doufám, že se tak nestane, i když nálady a postoje jisté části společnosti k podobným krokům otevírají dveře dokořán.
Protiprávní zákazy nepohodlných webů či šikana nekonformně smýšlejících na pozadí zástupné války Západu s Ruskem na Ukrajině přitom jen volně navazují na v polistopadové éře bezprecedentní omezování občanských svobod během covidiády. Proto se ptám – opravdu žádnou analogii mezi bývalým totalitním režimem a tím, který přichází (základy byly položeny již dřív, teď už se můžeme začít „těšit“ z jeho plodů) nyní – přičemž zdaleka nejde jen o interpretaci současných událostí na Ukrajině – nevidíš?